Prapodivný svět v mé světnici

12. února 2014 v 4:51 | Anuszka |  Próza
Dovolte mi vám představit své nejslavnější školní dílko. Fejeton do tvůrčího psaní, který mi zajistil svých pár minut slávy v plné seminárce. Vyučující byl nadšen, vytkl mi jedině přednes, což je můj obvyklý problém. Přeji příjemné čtení...

Prapodivný svět v mé světnici

S nástupem na vysokou školu většina lidí řeší, kam půjdou bydlet. Ti šťastnější volí privát, ti méně šťastní kolej a ti úplně nejbídnější dojíždějí denně. Stejně jako já celý první ročník. V pět hodin ráno na autobus, návrat okolo sedmé večerní. Hromada promarněného času posedáváním na nádraží a předstíráním studia.
Před začátkem tohoto semestru se ale v mém životě událo několik zásadních změn a s nimi přišla i otázka: "A nechtěla bys u mě bydlet?". Dobrodružství nečeká, a tak jsem zpod letitých nánosů v mém pokoji vyštrachala to nejnutnější, zabalila "evakuační zavazadlo" a vypravila se vstříc novému obydlí. Do takového obyčejného bytu… Se stropem vysokým téměř čtyři metry, s rozlohou menšího tanečního sálu. Za zdi pevnosti z poloviny 19. století. Za nimi se skrývá úplně jiný svět…
"Je vědecky dokázáno, že chlapi, kteří čistí zbraně, jsou ukrutně sexy", hlásí pan správce s výrazem asi jako Bruce Willis, přičemž velmi zaujatě leští hlaveň své milované muškety. Vyhrožuju mu, že převedu do přímé řeči i další jeho průpovídky, ale nakonec si to rozmyslím, nechci svého spolubydlícího vylíčit hned z kraje jako úplného úchyla. Píšu a na hojně popsaný a poškrtaný papír se mi ukládá veliký chlupatý kocour. Nereaguje ani, když mu do vnitřku ucha kreslím fixem kytičku.
Ve střílně už netrpělivě stepuje kočka Rys s absolutně nejožužlanější myší, jakou kdy svět viděl. Dnes už minimálně pátou. V hodu chcíplou myší skrz střílnu jsem mistr. Po vědeckém pokusu spočívajícím v důkladném označení ulovené myši jsme se shodli, že nejspíš opravdu nenosí dokola jednu a tu samou…
Všechno zde podléhá zvířecím zákonům. Kočky v křesle, kočky v posteli, ve skříni… Kdybychom měli květináče, byly by tam taky. A to ani nemluvím o konzervárně kocoura Mňoura, kterou ukrývá v kasematech. S heslem "Kočičí chlupy pro všechny!" otvírá, plní a znovu zavírá paštiku, rybičky, nakládanou zeleninu… Všechno ukládá pečlivě na své místo, ale ať otevřu cokoli, je v tom kočičí chlup.
Ovšem není nad kočky, když člověk potřebuje ráno účinný budík. Jak někdo mohl říct tu lež o měkkých kočičích tlapkách a tichém pohybu šelmy? Dvě dvouměsíční břinkalice na parkëtách zní v šest ráno asi jako stádo slonů. Nefalšovaná hysterie pak nastává po cvaknutí rychlovarné konvice. Kafe a mléko, to jde k sobě a kočky to moc dobře vědí. Pavlovův reflex v praxi. Když tak odhazuju desáté kotě z linky, říkám si, jak výhodné bylo celý svůj dosavadní život chovat zvířata výhradně venku.
"Pane správce, je čas vstávat!" "Tady nikdo není, seš tu sama, hrabe ti, mluvíš sama se sebou!", zní odpověď kdesi z hloubi pokrývky. Pravidelný ranní rituál. Chci-li si ráno v klidu sednout se snídaní k jídelnímu stolu, musím si na něm nejdřív vytvořit místo, a tak odklízím tomahawk, pouzdro na pistoli, knížku o střelných zbraních, minimálně dvě krabičky tabáku a slušnou sbírku dýmek… Motám se do zavěšeného kiltu a barokní košile, protože "To je prostě stylovka!" a za žádnou cenu se nesmí schovávat do skříně. Při troše štěstí ani nezakopnu o skotský meč a nevyliju kávu na hlavu žádné z koček, které mi mezitím stihly obsadit nově uvolněnou židli.
"Necítíš tady něco?", zní typická otázka jakékoli poklidnější chvilky, kdy se oba sejdeme doma u kamen a zdánlivě nás netíží žádné povinnosti. "Fůůj! Blektvajz!", pak zavřískne pan správce, když
najde epicentrum zápachu. Viníci jsou usvědčeni okamžitě. Koťata Močour a Bočour. Nomen omen. Od jisté doby dáváme boty raději na poličku.
Za branou pevnosti je úplně jiný svět. Když člověk překousne fakt, že nejspíš bude denně přicházet domů po cestičce lemované kozími bobky, je zde spokojen. A nezkazí mi to ani fakt, že se mi kozel Ferda pomstil na kole tak, že mi urval celý zadní košík, že každý večer podléhám hysterickým vítacím procesům ovčandy Cory (přičemž se většina mého oblečení stává jaksi ocoranou). Že stejný vítací proces Cora používá i a kocoura Mňoura a výsledek její práce, čili ožužlaná osrsaná koule chlupů, se mi den co den s ukrutným vrněním stěhuje pod peřinu. Že nemám ledničku a do nedávné doby ani pračku, že na pevnosti straší a v kasematech žije liška. Že je to tu zkrátka "celý takový trhlý".
Právě jsem se panu správci pochlubila, že jsem od babičky nafasovala téměř novou kuchyňskou váhu. "A já jsem nejspíš nafasoval nové dělo", zněla odpověď. Není nad to si krůček po krůčku zařídit domácnost samými praktickými věcmi…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama